Jdi na obsah Jdi na menu
 

Svatý týden

18. 4. 2011

SVATÝ TÝDEN

     Ve svatém týdnu slaví církev tajemství spásy, které Kristus vykonal v poslední dny svého života.
     Postní doba pokračuje až do Zeleného čtvrtku. Od věčerní mše na památku Večeře Páně začíná Velikonoční triduum, které pokračuje na Velký pátek a Bílou sobotu, vrcholí velikonoční vigilií a končí nešporami neděle Zmrtvýchvstání Páně.

Květná neděle

     Svatý týden začíná Květnou nedělí, která spojuje předpověděný Kristův královský triumf a oslavu jeho utrpení.
     Památka vjezdu Páně do Jeruzaléma se koná odedávna slavným průvodem, jimž křesťané slaví tuto událost; napodobují volání a projevy židovských zástupů, které vyšly naproti Pánu a volaly "Hosana".
      Největší tajemství vykoupení lidstva slaví církev každoročně od večerní mše na památku večeře Páně na Zelený čtvrtek až do nešpor neděle Zmrtvýchvstání Páně. Toto časové rozmezí se vhodně nazývá triduum ukřižovaného, pohřbeného a vzkříšeného Pána; nebo se mu také říká velikonoční triduum, protože se v něm zpřítomňuje a koná velikonoční tajemství, to je přechod Pána z tohoto světa k Otci.

Zelený čtvrtek

     Mší, která se slaví večer na Zelený čtvrtek, začíná církev velikonoční triduum a chce připomenout poslední večeři, při níž Pán Ježíš v noci, kdy byl zrazován, ukázal všechnu svou lásku do krajnosti těm, které zanechával ve světě, obětoval Bohu Otci svoje tělo a svou krev pod způsobami chleba a vína, dal je apoštolům k požívání a přikázal jim a jejich nástupcům v kněžství, aby to konali na jeho památku.
     Velikonoční večeře, slavená až do dneška ve věřících židovských rodinách na památku mocného Božího činu záchrany, je rozhodně víc, než jen připomínkou minulých událostí. K tomu nás vedou čtení této liturgie. My křesťané totiž žijeme v plnosti Hospodinovy Paschy (přejití). Beránek, jehož krví jsme chráněni před věčnou smrtí, je Beránek Boží, Ježíš. A ujištění o naší ochraně krví Beránka můžeme a máme prožívat v každé Eucharistii. Eucharistie má být večeří, kterou, obrazně řečeno, také máme jíst s přepásanými bedry a holí v ruce: totiž připraveni na cestu. Je třeba se od této večeře neprodleně vydat na cestu za naším Pánem, protože jen to je cesta do zaslíbené země. Je to ovšem taky cesta přes poušť i kříž, ale se zaručeně dosažitelným koncem, se vstupem do "země", ze které nebudeme vyhnáni, totiž do "nového nebe a nové země", o které mluví Apokalypsa.

Liturgie - Velký pátek

     V tento den, kdy náš Velikonoční Beránek - Kristus - je obětován, církev uvažuje o umučení svého Pána a Ženicha, uctívá kříž, připomíná si své zrození z Kristova boku, když umíral na kříži, a modlí se za všechny lidi.
     Podle prastaré tradice dnes církev neslaví eucharistickou oběť; svaté přijímání se může podávat věřícím jenom při obřadech slvaní památky umučení Páně; avšak nemocným, kteří se těchto obřadů nemohou zúčastnit, se může donášet v kteroukoliv denní hodinu.

     Velký pátek je dnem pokání závazně zachovávaným v celé církvi, a to postem od masa a újmy v jídle.
     Skutečným centrem dnešní liturgie je kříž, nikoliv Boží hrob. Kříž je totiž symbolem zástupného utrpení, viditelné znamení smrti, která byla podstoupena za nás. Mohu právě na tom kříži vidět sebe, divit se, jak to, že tam nevisím. Byl bych tam právem. V Ježíši jsou tedy ukřižovány naše hříchy, jím jsou převzaty naše bolesti. Proto je druhým hlavním bodem liturgie velká přímluvná modlitba za celý svět. Je vyjádřením naší víry, že Ježíš zemřel skutečně za celý svět, že Jeho oběť a láska má mít pro všechny lidi smysl. Ježíš nás nese i s našimi bolestmi a s našimi hříchy, proto byl jeho kříž tak krutý. Znamená to ale, že - pokud Mu věříme - nikdy nemusíme nést celou váhu naší bolesti, našeho hříchu, že nikdy zcela neneseme sami sebe, svůj osud v celé jeho váze. Tím jsme také uvolněni k nesení křížů našich bližních, uvolněni pro účinnou lásku.

Bílá sobota

     Na Bílou sobotu trvá církev na modlitbách u Kristova hrobu a uvažuje o jeho umučení a smrti, a také o jeho sestoupení mezi mrtvé. V modlitbě a postu očekává vzkříšení.
     Dnes církev zásadně neslaví mši svatou. Svaté přijímání se může v tento den podávat jenom při zaopatřování. Má se odmítnout slavení svatby i jiných svátostí, vyjma svátosti pokání a pomazání nemocných.
      Věřící mají být poučení o zvláštní povaze Bílé soboty. Obyčeje a sváteční tradice spojené s tímto dnem mají být zachovány až pro velikonoční noc a následující den.

Velikonoční vigilie

     Z prastaré tradice je tato noc zasvěcena Pánu. Vigilie, která se v ní slaví, připomíná svatou noc, kdy Pán vstal z mrtvých, a je považována za "matku posvátných vigilií". V ní totiž církev s bdělostí očekává vzkříšení Pána a slaví svátosti uvádějící do křesťanského života.
      Všechny obřady velikonoční vigilie se konají v noci. Ať nezačínají před začátkem noci a skončí před nedělním svítáním. Toto pravidlo má být vykládáno doslovně.
      Velikonoční vigilie je uspořádána takto: po slavnosti velikonoční svíce a po velikonočním chvalozpěvu (to je první část vigilie) církev uvažuje o podivuhodných skutcích, které činil Pán Bůh svému lidu od počátku (druhá část - bohoslužba slova) až do doby, kdy po znovuzrození nových údů ve křtu (třetí část) je pozvána ke stolu, který připravil církvi Pán v Eucharistii na památku své smrti a vzkříšení, dokud sám nepřijde (čtvrtá část).
      Právě tak, jako je Ježíšovo vzkříšení neuchopitelné - evangelia jen konstatují prázdný hrob a mluví o různých setkáních se Vzkříšeným, o samém faktu vzkříšení zprávu nepodávají - právě tak není Ježíšovo vzkříšení samo o sobě symbolicky vyjádřeno v liturgii. Obsatorožní zvyk v našich zemích, vzít na konci liturgie monstranci z Božího hrobu a za zpěvu s ní jít průvodem právě tuto zdrženlivost evangelií nechápe a snaží se posunout vzkříšení tam, kam nepatří, totiž do oblasti zachytitelných událostí lidské historie. Liturgie se raduje nad tím, že Kristus vstal z mrtvýh a že je světlem a životem. Jediným symbolem vzkříšeného Krista ve velikonoční liturgii, srovnatelným s křížem jako symbolem utrpení, je velikonoční svíce. V této liturgii je křesťan především zván k tomu, aby Kristovo vzkříšení prožil sám na sobě, vždyť kvůli tomu Ježíš utrpení a smrt podstoupil - abychom žili z Něho. O tom mluví čtení z listu sv. Pavla Římanům. Vyvrcholením naší účasti na Kristově vzkříšení je buď křest. nebo obnova křestního slibu. Eucharistie toto vše pak dovršuje, je obnovením nové smlouvy, stvrzené Kristovou krví a s námi jednotlivě uzavírané na křtu.

Neděle zmrtvýchvstání

     Mše velikonoční neděle má být slavena co nejslavněji. Jako úkon kajícnosti ať se dnes vhodně použije kropení vodou posvěcenou ve velikonoční vigilií.
     Paškál má své místo buď u ambonu nebo u oltáře; má se rozžíhat aspoň při všech slavnějších liturgických obřadech v této době: ve mši, při ranních chválách a při nešporách a to až do neděle Seslání Ducha svatého.

    Naše vzkříšení, nebo lépe - naše účast na Kristově vzkříšení - není jen otázkou budoucnosti. Je to skutečnost, v níž žijeme. Platí od křtu. Náš život už nespočívá v žití jen z pozemských zdrojů, není jen biologický, ale je z Krista a v Něm je skryt v  Bohu. Jeho zdroj je tedy nad-zemský, zajištěný proti zkáze tím, že je skryt v Bohu. Proto náš život může a musí čerpat z jiných zdrojů, než pouze lidských. Není to ovšem věc naší pouhé snahy, je třeba vzít na vědomí, co pro nás Kristus udělal, co nám Důh v něm daroval a z tohoto žít. Nic by nepomohlo jakkoli dokazovat historičnost a skutečnost Ježíšova vzkříšení, kdyby zde nebyli lidé, živoucí svědci, kteří z Jeho vzkříšení žijí.

(Připravilo Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském
Kolejní 4, 160 00 Praha 6
)